Jaroslav Svoboda (*1938) a sklárna Škrdlovice
Jaroslav Svoboda (*1938).
Jaroslav Svoboda se narodil v roce 1938 v Sokoleči.
Sokoleč se nachází ve Středočeském kraji a to pět kilometrů jižně od Poděbrad v okrese Nymburk.
Jaroslav Svoboda se narodil do rodiny brusiče skla.
Jeho otec tehdy pracoval pro sklárnu Inwald v Poděbradech.
Mladý Svoboda následoval svého otce v řemesle sklářském.
Vystudoval sklářskou školu v Železném Brodu a v letech 1966 – 1970 ještě studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Jaroslav Svoboda zprvu pracoval v brusírně uměleckých řemesel jako brusič.
Pro své nadání byl po čase zvolen vedoucím brusičského ateliéru a na podzim roku 1969 se stal dokonce ředitelem sklárny ve Škrdlovicích.
Za vedení Jaroslava Svobody sklárna jen vzkvétala a dokázal ji proměnit na významné centrum uměleckého sklářského řemesla.
Zde Svoboda setrval do roku 1987.
Méně populární již byl jeho soukromý život.
Státní bezpečností byl evidován pod krycím názvem SOKOL.
Mnohem později, přesněji koncem 80.let 20.století byl dosazen na vedoucí pozici v ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Na tento post se mnoho lidí dívalo s odstupem a všichni v tom viděli protekci ze strany KSČ.
Ze své funkce odešel po sametové revoluci.
V roce 1990 Jaroslav Svoboda založil svou vlastní sklárnu v Karlově u Žďáru nad Sázavou.
Zde koupil objekt bývalé vesnické prodejny a dokázal ho přebudovat na sklářskou dílnu - Sklářská huť AGS Jaroslav Svoboda.
Návrhy Jaroslava Svobody jsou dodnes oblíbené a aukčně vyhledávané.
Sklárna Beránek - Škrdlovice:
Sklárna Beránek, později sklárna Škrdlovice byla založena Emanuelem Beránkem (1899 - 1973). Ten se narodil na Vysočině v Krucemburku. Již od mládí byl Emanuel Beránek uchvácen sklem a sklárnami a do styku se sklem a sklárnou přišel poprvé v roce 1912 v Herálci. Shodou okolností byl tenkrát ve sklárně na návštěvě zástupce skláren z hornolužického Bernsdorfu, zde totiž zástupce skláren hledal nové zájemce, kteří by měli zájem se učit sklářství v jejich závodech. Mladý Beránek se nenechal dlouho přemlouvat a odjel se zástupcem skláren.
V Bernsdorfu byl Emanuel Beránek v učení až do roku 1916, kdy byl povolán na vojnu do 1.světové války. Po válce se navrátil Beránek do Čech, do kraje se starou sklářskou tradicí, do Polevska u Nového Boru. Zde pracoval v polevské Vaterově huti Klára, která ukončila činnost v důsledku světové krize. V této obtížné době zakládá Emanuel Beránek se svými sklářskými spolupracovníky družstevní Rudihuť a stává se jejím ředitelem. Sklárna úspěšně vyráběla křišťál vhodný pro lazurování a v roce 1938 už patřila mezi nejúspěšnější v celé oblasti.
Když na podzim roku 1938 nacisté obsadili severočeské pohraničí, tak se Emanuel Beránek navrátil na rodnou Vysočinu. Zde v říjnu 1941 otevírá se svými bratry Jindřichem, Bohuslavem a Josefem přímo u svého domku ve Škrdlovicích malou sklářskou huť. Zde v primitivních podmínkách přímého ohně, nízkých teplot a nedostatku surovin vznikalo nečisté, bublinaté, nepročeřené sklo, které bylo možno zpracovat pouze hutní technikou přímo u pece.
Celou situaci komplikoval válečný nedostatek surovin, sklářský kmen získaný z přetavených střepů láhví a oken doplňovali místo salajky plaveným dřevěným popelem a na zabrušování dna sklenic používali starý kolovrat, na který místo vřetene nasadili karborundový brousek.
A tak se stalo, že z nedostatku dokázal Emanuel Beránek udělat výhodu a začal navrhovat misky a vázy inspirované antickou tvorbou, tím vznikla takzvaná škrdlovická antika.
Neprůhledné, jakoby saténové sklo, mírně nazelenalé nebo namodralé či narůžovělé zdobil nálepy, rozstřiháváním okrajů do podoby květů, nitkováním nebo posypem.
Škrdlovické sklo se ještě za okupace začalo vyvážet do Dánska a Řecka a po osvobození se sklárna s úspěchem zúčastnila výstav v Curychu, Stockholmu a Rotterodamu.
V říjnu 1945 sklárna nebyla pro svoji malou výrobní kapacitu jako jediná v Československu znárodněná. Avšak v roce 1948 byla sklárna znárodněna a protože o ni žádný větší podnik neměl zájem, hrozilo jí zaniknutí.
Zachránil ji až zásah kulturních pracovníků. V roce 1952 se sklárny ujalo Ústředí lidové a umělecké výroby ( ÚLUV ) jako speciální, na rukodělné zpracování skla zaměřené pracoviště.
Sklárna navázala na zkoušky prováděné samotným Beránkem ještě za okupace, a to na výrobu volně tvarovaného skla, které bylo vytvářeno zažhava bez formy a tak vlastně došlo ke vzniku hutního skla v nám dnes známé podobě.
Výrobky ze sklárny Beránek jsou dodnes velmi populární a aukčně vyhledávané.
