Pavel Ježek (1938 - 1999) a sklárna Škrdlovice (sklárna Beránek)

Pavel Ježek (1938 - 1999).
Pavel Ježek se narodil v Praze a to v 1.polovině 20.století, přesněji v roce 1938.
V mládí Ježek vystudoval Odbornou školu sklářskou v Železném Brodě.
Zde působil pod vedením tehdejších profesorů jakými byli Jaroslav Brychta (1895 - 1971), Miloslav Klinger (1922 - 1999) a dílenského
mistra Ladislava Ouhrabky.
Po úspěšném absolvování pracoval mladý Ježek ve školním
závodě n.p. Železný Brod.
Zde v Železném Brodě se velmi zdokonalil ve zpracovávání hutního skla.
V roce 1960 Pavel Ježek absolvoval zkoušky na Vysokou školu
uměleckoprůmyslovou v Praze.
Jeho zkoušky dopadly skvěle a díky tomu se Ježkovi podařilo v roce 1961 získal podnikové stipendium 
Železnobrodských skláren na Vysokou školu u měleckoprůmyslovou v Praze.
Zde působil v ateliéru sochařství u profesora Josefa Malejovského (1914 - 2003).
Poté Pavel Ježek studoval sklářskou tvorbu
u docenta Václava Plátka (1917 - 1994).
V následujících letech, přesněji v 60.letech 20.století zdokonaloval své znalosti ve studiu sklářského umění.
Jeho znalosti o skle mu pomohl obohatit profesor Stanislav Libenský (1921 - 2002)
Po úspěšném absolvování školy pak Pavel Ježek nastoupil do závodu Železnobrodské sklo a v roce 1968 dokonce vyhrál konkurz na místo vedoucího oddělení hutního skla na Střední odborné škole sklářské v Železném Brodě.
Dokonce od roku 1990 až do roku 1999 byl Pavel Ježek ředitelem této školy.
Pavel Ježek během svého života navrhoval převážně užitné hutní sklo, ale vedle toho i navrhova i skleněné prvky pro architekturu, například skleněná stěna v podniku Rakona v Rakovníku.
Během svého života vytvořil Pavel Ježek i řadu skleněných plastik.
Pavel Ježek zemřel v pouhých 61 letech v Malé Skále (Malá Skála je obec nacházející se v okrese Jablonec nad Nisou v Libereckém kraji.
Návrhy Pavla Ježka jsou dodnes velmi populární a aukčně vyhledávané.
 
Sklárna Škrdlovice (sklárna Beránek):
 
Sklárna Beránek, později sklárna Škrdlovice byla založena Emanuelem Beránkem (1899 - 1973). Ten se narodil na Vysočině v Krucemburku. Již od mládí byl Emanuel Beránek uchvácen sklem a sklárnami a do styku se sklem a sklárnou přišel poprvé v roce 1912 v Herálci. Shodou okolností byl tenkrát ve sklárně na návštěvě zástupce skláren z hornolužického Bernsdorfu, zde totiž zástupce skláren hledal nové zájemce, kteří by měli zájem se učit sklářství v jejich závodech. Mladý Beránek se nenechal dlouho přemlouvat a odjel se zástupcem skláren.
V Bernsdorfu byl Emanuel Beránek v učení až do roku 1916, kdy byl povolán na vojnu do 1.světové války. Po válce se navrátil Beránek do Čech, do kraje se starou sklářskou tradicí, do Polevska u Nového Boru. Zde pracoval v polevské Vaterově huti Klára, která ukončila činnost v důsledku světové krize. V této obtížné době zakládá Emanuel Beránek se svými sklářskými spolupracovníky družstevní Rudihuť a stává se jejím ředitelem. Sklárna úspěšně vyráběla křišťál vhodný pro lazurování a v roce 1938 už patřila mezi nejúspěšnější v celé oblasti.
Když na podzim roku 1938 nacisté obsadili severočeské pohraničí, tak se Emanuel Beránek navrátil na rodnou Vysočinu. Zde v říjnu 1941 otevírá se svými bratry Jindřichem, Bohuslavem a Josefem přímo u svého domku ve Škrdlovicích malou sklářskou huť. Zde v primitivních podmínkách přímého ohně, nízkých teplot a nedostatku surovin vznikalo nečisté, bublinaté, nepročeřené sklo, které bylo možno zpracovat pouze hutní technikou přímo u pece.
Celou situaci komplikoval válečný nedostatek surovin, sklářský kmen získaný z přetavených střepů láhví a oken doplňovali místo salajky plaveným dřevěným popelem a na zabrušování dna sklenic používali starý kolovrat, na který místo vřetene nasadili karborundový brousek.
A tak se stalo, že z nedostatku dokázal Emanuel Beránek udělat výhodu a začal navrhovat misky a vázy inspirované antickou tvorbou, tím vznikla takzvaná škrdlovická antika.
Neprůhledné, jakoby saténové sklo, mírně nazelenalé nebo namodralé či narůžovělé zdobil nálepy, rozstřiháváním okrajů do podoby květů, nitkováním nebo posypem.
Škrdlovické sklo se ještě za okupace začalo vyvážet do Dánska a Řecka a po osvobození se sklárna s úspěchem zúčastnila výstav v Curychu, Stockholmu a Rotterodamu.
V říjnu 1945 sklárna nebyla pro svoji malou výrobní kapacitu jako jediná v Československu znárodněná. Avšak v roce 1948 byla sklárna znárodněna a protože o ni žádný větší podnik neměl zájem, hrozilo jí zaniknutí.
Zachránil ji až zásah kulturních pracovníků. V roce 1952 se sklárny ujalo Ústředí lidové a umělecké výroby ( ÚLUV ) jako speciální, na rukodělné zpracování skla zaměřené pracoviště.
Sklárna navázala na zkoušky prováděné samotným Beránkem ještě za okupace, a to na výrobu volně tvarovaného skla, které bylo vytvářeno zažhava bez formy a tak vlastně došlo ke vzniku hutního skla v nám dnes známé podobě.
Výrobky ze sklárny Beránek jsou dodnes velmi populární a aukčně vyhledávané.

 

Co zde máme