Petr Hora (*1949).
Petr Hora se narodil roku 1949 v Brně, v tehdejším Československu.
Mladý Hora začal studovat v roce 1965 na Vysoké škole aplikovaného sklářství v Železném Brodě a v roce 1971, po studiu na sklářské škole u Třeboně začal Hora pracovat u sklárny Beránek ve Škrdlovicích.
Následně po letech pilné práce se Petr Hora dokázal vypracovat na jednoho z nejlepších sklářů ve sklárně Beránek.
Jeho píle měla za následek to, že v roce 1987 se stal samotným ředitelem sklárny.
Následně po letech došlo z důvodu politických změn v Československu v roce 1992 k tomu, že všechny továrny, které byly zabaveny minulým komunistickým režimem byly navráceny.
Na tuto změnu zareagoval Petr Hora založením svého vlastního sklářského studia.
Petr Hora za svou práci a originalitu získal i několik prestižních ocenění, například v roce 1980 Applied Arts Quadrienále, v Erfurtu, v Německu. Další cenu získal v roce 1983 v Mnichově, v Německu a jednalo se o bavorskou státní cenu a zlatou medaili.
Další ocenění získal v roce 2004 na Michigan Glass.
Výrobky Petra Hory lze nalézt takřka po celém světě v nejrůznějších sbírkách a to i v soukromých, například v Bohemian Art Glass Museum, Karuizawa, Japonsko. Carnegie Museum of Art, Pittsburgh, USA. Chrysler Museum of Art, Norfolk, USA. Corning Museum of Glass, Corning, USA a Mobile Museum of Art, Mobile, USA.
Pert Hora měl i své samostatné výstavy, za zmínku stojí především tyto výstavy: Heller Gallery, New York, USA a to v roce 1997, 1998 a 2000. Habatat Gallery, Boca Raton, USA a to v roce 1999, 2001, 2003 a 2006. Habatat Gallery, Royal Oak, USA a to v roce 2002.
Sklo Petra Hory je dodnes velmi populární a aukčně vyhledávané.
Sklárna Škrdlovice (sklárna Beránek):
Sklárna Beránek, později sklárna Škrdlovice byla založena Emanuelem Beránkem (1899 - 1973). Ten se narodil na Vysočině v Krucemburku. Již od mládí byl Emanuel Beránek uchvácen sklem a sklárnami a do styku se sklem a sklárnou přišel poprvé v roce 1912 v Herálci. Shodou okolností byl tenkrát ve sklárně na návštěvě zástupce skláren z hornolužického Bernsdorfu, zde totiž zástupce skláren hledal nové zájemce, kteří by měli zájem se učit sklářství v jejich závodech. Mladý Beránek se nenechal dlouho přemlouvat a odjel se zástupcem skláren.
V Bernsdorfu byl Emanuel Beránek v učení až do roku 1916, kdy byl povolán na vojnu do 1.světové války. Po válce se navrátil Beránek do Čech, do kraje se starou sklářskou tradicí, do Polevska u Nového Boru. Zde pracoval v polevské Vaterově huti Klára, která ukončila činnost v důsledku světové krize. V této obtížné době zakládá Emanuel Beránek se svými sklářskými spolupracovníky družstevní Rudihuť a stává se jejím ředitelem. Sklárna úspěšně vyráběla křišťál vhodný pro lazurování a v roce 1938 už patřila mezi nejúspěšnější v celé oblasti.
Když na podzim roku 1938 nacisté obsadili severočeské pohraničí, tak se Emanuel Beránek navrátil na rodnou Vysočinu. Zde v říjnu 1941 otevírá se svými bratry Jindřichem, Bohuslavem a Josefem přímo u svého domku ve Škrdlovicích malou sklářskou huť. Zde v primitivních podmínkách přímého ohně, nízkých teplot a nedostatku surovin vznikalo nečisté, bublinaté, nepročeřené sklo, které bylo možno zpracovat pouze hutní technikou přímo u pece.
Celou situaci komplikoval válečný nedostatek surovin, sklářský kmen získaný z přetavených střepů láhví a oken doplňovali místo salajky plaveným dřevěným popelem a na zabrušování dna sklenic používali starý kolovrat, na který místo vřetene nasadili karborundový brousek.
A tak se stalo, že z nedostatku dokázal Emanuel Beránek udělat výhodu a začal navrhovat misky a vázy inspirované antickou tvorbou, tím vznikla takzvaná škrdlovická antika.
Neprůhledné, jakoby saténové sklo, mírně nazelenalé nebo namodralé či narůžovělé zdobil nálepy, rozstřiháváním okrajů do podoby květů, nitkováním nebo posypem.
Škrdlovické sklo se ještě za okupace začalo vyvážet do Dánska a Řecka a po osvobození se sklárna s úspěchem zúčastnila výstav v Curychu, Stockholmu a Rotterodamu.
V říjnu 1945 sklárna nebyla pro svoji malou výrobní kapacitu jako jediná v Československu znárodněná. Avšak v roce 1948 byla sklárna znárodněna a protože o ni žádný větší podnik neměl zájem, hrozilo jí zaniknutí.
Zachránil ji až zásah kulturních pracovníků. V roce 1952 se sklárny ujalo Ústředí lidové a umělecké výroby ( ÚLUV ) jako speciální, na rukodělné zpracování skla zaměřené pracoviště.
Sklárna navázala na zkoušky prováděné samotným Beránkem ještě za okupace, a to na výrobu volně tvarovaného skla, které bylo vytvářeno zažhava bez formy a tak vlastně došlo ke vzniku hutního skla v nám dnes známé podobě.
Výrobky ze sklárny Beránek jsou dodnes velmi populární a aukčně vyhledávané.