René Roubíček (1922 - 2018) a sklárna Beránek, později sklárna Ústředí uměleckých řemesel Škrdlovice:

René Roubíček (1922 - 2018).
René Roubíček se narodil v 1.polovině 20.století, přesněji v roce 1922 a to v Praze.
Jeho otec byl vynikající houslista a i jeho bratr, který byl o dva roky starší podědil muzikální vlohy, tak není divu, že i René Roubíček zdědil tyto vlohy po svém otci.
Již jako malý chlapec hrál na piáno a poté i na klarinet nebo i saxofon.
V mládí René Roubíček studoval na vyšehradském reálném gymnáziu.
Zde na reálném gymnáziu měl Roubíček svůj nejoblíbenější předmět, kterým byl předmět kreslení.
Kreslení učarovalo v mládí Renému natolik, že již jako chlapec vystavoval jeden ze svých obrazů na přehlídce amatérských malířů.
Zmíněným obrazem byl obraz s názvem Slavnost u Rubense.
Originál byl zhotoven Václavem Brožíkem (1851 - 1901).
I u dalších obrazů a výstav se potvrdil malířský talent Reného, tak bylo jasné, že po ukončení reálného gymnázia by mladý René nastoupil na malířskou akademii.
Zájem o mladého malíře samouka projevil i slavný Max Švabinský (1873 - 1962), který byl v oné době lektorem akademie.
Bohužel René Roubíček k Maxi Švabimskému nenastoupil a to kvůli válce.
V době, kdy měl René nastoupit na akademii byly všechny vysoké školy a to včetně akademie zavřeny.
Osud tomu tedy chtěl jinak a nabídl mladému chlapci studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, jelikož tehdy Uměleckoprůmyslová škola neměla status vysoké školy.
Tento status získala až po válce.
Tak se mladý René Roubíček přihlásil na UMPRUM.
Zde působil ve sklářském ateliéru pod vedením profesora Jaroslava Václava Holečka (1907 - 1982).
Spolužákem Reného Roubíčka byl například Josef Michal Hospodka (1923 - 1989).
Na UMPRUM poznal René Roubíček i svou pozdější manželku Miluši Kytkovou (1922 - 2015), později Roubíčkovou.
Jako mladý se nejvíce René Roubíček věnoval broušenému a řezanému sklu, ale i objektům z hutního skla.
Nejvíce navrhoval abstraktní kompozice, které byly kombinovány s kovovými konstrukcemi, které byly doplněny barevnými skleněnými útvary.
Vedle toho všeho Roubíček navrhoval i monumentální lustry, světelné plastiky, skleněné fasády, ale i skleněné stropy.
Nejvíce se však do podvědomí lidí po celém světě dostal v roce 1958, kdy pro československou expozici skla na Světové výstavě Expo 58, která se konala v Bruselu.
Zde se předvedl s rozměrnou abstraktní plastikou, která byla vyrobena z barevných ručně tvarovaných bloků z litého skla.
Plastika nesla název Sklo – hmota – tvar – výraz.
Tímto zpracováním dokázal René Roubíček překročit onu pomyslnou hranici mezi užitným a volným uměním.
Za tento originální návrh obdržel René Roubíček cenu Grand Prix.
Dále René Roubíček o mnoho let později a to v roce 1966 pro Bienale v Sao Paulu vytvořil sérii rozměrných vertikálních skleněných plastik, které představovaly sloupy.
Tyto sloupy byly zhotoveny nejprve technikou foukání a později přímo ze žhavého tekoucího čirého skla.
Tyto skleněné sloupy vzbudily ohlas mezi všemi po celém světě a tak nebylo divu, že jim bylo vyhraženo čestné místo ve sklářské expozici na Světové výstavě Expo 67 v Montreálu.
René Roubíček se zúčastnil i Světové výstavy Expo 70 v Osace, v Japonsku.
Pro Expo 70 v Osace vytvořil rozměrnou skleněnou plastiku s názvem Mrak.
Po skončení výstavy zůstala skleněná plastika umístěna v neznámém rekreačním středisku v Japonsku, jak dokládají tehdejší dokumenty.
 Počátkem 80.let 20.století vytvořil Roubíček například skleněnou hlavu nazvanou Paní Roubíčková nebo i svuj autoportrét Pan Roubíček.
Vedle těchto návrhů zhotovil i velké objekty z barevného skla pod názvem Dámské součástky.
Za zmínku rozhodně stojí fontána tvořená dlouhými pěstěnými dámskými prsty nebo objekty znázorňující zahalená dámská pozadí, ale i ňadra, štíhlé nohy, rty, oční bulvy nebo i velké stylizované bezvlasé dámské hlavy.
Všechna tato díla byla zpracována s lehkým erotickým podtextem.
Vedle těchto objektů vytvořil René Roubíček i skleněné klarinety.
V roce 1990 představil Roubíček na výstavě s názvem New Glass in Europe, 50 Artists – 50 Concepts v Düsseldorfu sérii sloupů i se svým zatím nejvyšším sloupem.
Všechny tyto sloupy byly sestaveny z mléčných bílých trubek a barevného skla se skvrnkami, ale i tečkami a vlákny.
Vlákna byla tvarována přímo do povrchu každého sloupu.
Během svého života René Roubíček navrhl bezpočet objektů, lustrů, váz a mnoho jiných skleněných prvků.
René Roubíček zemřel v roce 2018 v Praze a to v úctihodném věku 96let.
V současné době je René Roubíček považován po právu legendou československého a českého skla a jeho návrhy jsou dodnes velmi oblíbené a aukčně vyhledávané.
 
Něco málo o sklárně Beránek, později sklárně Škrdlovice:
 

Sklárna Beránek:
Sklárna Beránek byla založena Emanuelem Beránkem (1899 - 1973). Ten se narodil na Vysočině v Krucemburku. Již od mládí byl Emanuel Beránek uchvácen sklem a sklárnami a do styku se sklem a sklárnou přišel poprvé v roce 1912 v Herálci. Shodou okolností byl tenkrát ve sklárně na návštěvě zástupce skláren z hornolužického Bernsdorfu, zde totiž zástupce skláren hledal nové zájemce, kteří by měli zájem se učit sklářství v jejich závodech. Mladý Beránek se nenechal dlouho přemlouvat a odjel se zástupcem skláren.
V Bernsdorfu byl Emanuel Beránek v učení až do roku 1916, kdy byl povolán na vojnu do 1.světové války. Po válce se navrátil Beránek do Čech, do kraje se starou sklářskou tradicí, do Polevska u Nového Boru. Zde pracoval v polevské Vaterově huti Klára, která ukončila činnost v důsledku světové krize. V této obtížné době zakládá Emanuel Beránek se svými sklářskými spolupracovníky družstevní Rudihuť a stává se jejím ředitelem. Sklárna úspěšně vyráběla křišťál vhodný pro lazurování a v roce1938 už patřila mezi nejúspěšnější v celé oblasti.
Když na podzim roku 1938 nacisté obsadili severočeské pohraničí, tak se Emanuel Beránek navrátil na rodnou Vysočinu. Zde v říjnu 1941 otevírá se svými bratry Jindřichem, Bohuslavem a Josefem přímo u svého domku ve Škrdlovicích malou sklářskou huť. Zde v primitivních podmínkách přímého ohně, nízkých teplot a nedostatku surovin vznikalo nečisté, bublinaté, nepročeřené sklo, které bylo možno zpracovat pouze hutní technikou přímo u pece.
Celou situaci komplikoval válečný nedostatek surovin, sklářský kmen získaný z přetavených střepů láhví a oken doplňovali místo salajky plaveným dřevěným popelem a na zabrušování dna sklenic používali starý kolovrat, na který místo vřetene nasadili karborundový brousek.
A tak se stalo, že z nedostatku dokázal Emanuel Beránek udělat výhodu a začal navrhovat misky a vázy inspirované antickou tvorbou, tím vznikla takzvaná škrdlovická antika.
Neprůhledné, jakoby saténové sklo, mírně nazelenalé nebo namodralé či narůžovělé zdobil nálepy, rozstřiháváním okrajů do podoby květů, nitkováním nebo posypem.
Škrdlovické sklo se ještě za okupace začalo vyvážet do Dánska a Řecka a po osvobození se sklárna s úspěchem zúčastnila výstav v Curychu, Stockholmu a Rotterodamu.
V říjnu 1945 sklárna nebyla pro svoji malou výrobní kapacitu jako jediná v Československu znárodněná. Avšak v roce 1948 byla sklárna znárodněna a protože o ni žádný větší podnik neměl zájem, hrozilo jí zaniknutí.
Zachránil ji až zásah kulturních pracovníků. V roce 1952 se sklárny ujalo Ústředí lidové a umělecké výroby ( ÚLUV ) jako speciální, na rukodělné zpracování skla zaměřené pracoviště.
Sklárna navázala na zkoušky prováděné samotným Beránkem ještě za okupace, a to na výrobu volně tvarovaného skla, které bylo vytvářeno zažhava bez formy a tak vlastně došlo ke vzniku hutního skla v nám dnes známé podobě.
Výrobky ze sklárny Beránek jsou dodnes velmi populární a aukčně vyhledávané.