Vladimír Jelínek (*1934) a sklárna Beránek, později sklárna Ústředí uměleckých řemesel Škrdlovice:

Vladimír Jelínek (*1934).
Vladimír Jelínek se narodil v 1.polovině 20.století, přesněji v roce 1934 v Žižici u Slaného (Žižice je obec, která se nachází v kladenském okrese a to mezi obcemi Slaný a Zvoleněves).
V mládí Jelínek studoval na Gymnáziu ve Slaném a ve svém volném čase se věnoval malování.
Na Gymnáziu ve Slaném byl do roku 1949 a poté ho jeho láska k malování zavedla až na Odbornou školu sklářskou v Kamenickém Šenově.
Zde se nejprve učil v technice malování skla a poté přešel do rytecké dílny.
V Kamenickém Šenově byl Jelínek od roku 1949 - 1952.
Po úspěšném zakončení studia pokračoval Vladimír Jelínek ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Zde studoval v ateliéru skla a monumentální malby u profesora Josefa Kaplického (1899 - 1962).
Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl Jelínek od roku 1952 - 1958.
Své největší zkušenosti v oblasti skla získal Jelínek ve sklárně Škrdlovice a ve sklárně v Dobroníně.
Po absolutoriu pracoval Jelínek ve sklárně Karolinka a byl také designérem ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury).
Dále Jelínek spolupracoval třeba se sklárnami Moser a Crystalex.
Nejčastěji Vladimír Jelínek navrhoval užitkové a dekorativní sklo.
Největší popularitu si získala kolekce skla z 60.let 20.století s názvem Olympia ze sklárny Škrdlovice.
Vedle užitkového a dekorativního skla se i věnovaů figurální rytině v podobě ženských aktů.
Jelínek je i například autorem řady kompozic pro architekturu a ve volném čase se věnoval i krajinomalbě a grafice.
Tvorba Vladimíra Jelínka je také zastoupena například v Paříži, New Yorku, Vídni, ale třeba i v Tokiu.
Během let získal Jelínek řadu ocenění a to jak u nás v republice, tak i v zahraničí.
Vladimír Jelínek v současné době žije v Praze a v Ledcích u Slaného.
V Ledcích u Slaného má Jelínek i svůj ateliér.
 
Něco málo o sklárně Beránek, později sklárně Škrdlovice:
 

Sklárna Beránek:
Sklárna Beránek byla založena Emanuelem Beránkem (1899 - 1973). Ten se narodil na Vysočině v Krucemburku. Již od mládí byl Emanuel Beránek uchvácen sklem a sklárnami a do styku se sklem a sklárnou přišel poprvé v roce 1912 v Herálci. Shodou okolností byl tenkrát ve sklárně na návštěvě zástupce skláren z hornolužického Bernsdorfu, zde totiž zástupce skláren hledal nové zájemce, kteří by měli zájem se učit sklářství v jejich závodech. Mladý Beránek se nenechal dlouho přemlouvat a odjel se zástupcem skláren.
V Bernsdorfu byl Emanuel Beránek v učení až do roku 1916, kdy byl povolán na vojnu do 1.světové války. Po válce se navrátil Beránek do Čech, do kraje se starou sklářskou tradicí, do Polevska u Nového Boru. Zde pracoval v polevské Vaterově huti Klára, která ukončila činnost v důsledku světové krize. V této obtížné době zakládá Emanuel Beránek se svými sklářskými spolupracovníky družstevní Rudihuť a stává se jejím ředitelem. Sklárna úspěšně vyráběla křišťál vhodný pro lazurování a v roce1938 už patřila mezi nejúspěšnější v celé oblasti.
Když na podzim roku 1938 nacisté obsadili severočeské pohraničí, tak se Emanuel Beránek navrátil na rodnou Vysočinu. Zde v říjnu 1941 otevírá se svými bratry Jindřichem, Bohuslavem a Josefem přímo u svého domku ve Škrdlovicích malou sklářskou huť. Zde v primitivních podmínkách přímého ohně, nízkých teplot a nedostatku surovin vznikalo nečisté, bublinaté, nepročeřené sklo, které bylo možno zpracovat pouze hutní technikou přímo u pece.
Celou situaci komplikoval válečný nedostatek surovin, sklářský kmen získaný z přetavených střepů láhví a oken doplňovali místo salajky plaveným dřevěným popelem a na zabrušování dna sklenic používali starý kolovrat, na který místo vřetene nasadili karborundový brousek.
A tak se stalo, že z nedostatku dokázal Emanuel Beránek udělat výhodu a začal navrhovat misky a vázy inspirované antickou tvorbou, tím vznikla takzvaná škrdlovická antika.
Neprůhledné, jakoby saténové sklo, mírně nazelenalé nebo namodralé či narůžovělé zdobil nálepy, rozstřiháváním okrajů do podoby květů, nitkováním nebo posypem.
Škrdlovické sklo se ještě za okupace začalo vyvážet do Dánska a Řecka a po osvobození se sklárna s úspěchem zúčastnila výstav v Curychu, Stockholmu a Rotterodamu.
V říjnu 1945 sklárna nebyla pro svoji malou výrobní kapacitu jako jediná v Československu znárodněná. Avšak v roce 1948 byla sklárna znárodněna a protože o ni žádný větší podnik neměl zájem, hrozilo jí zaniknutí.
Zachránil ji až zásah kulturních pracovníků. V roce 1952 se sklárny ujalo Ústředí lidové a umělecké výroby ( ÚLUV ) jako speciální, na rukodělné zpracování skla zaměřené pracoviště.
Sklárna navázala na zkoušky prováděné samotným Beránkem ještě za okupace, a to na výrobu volně tvarovaného skla, které bylo vytvářeno zažhava bez formy a tak vlastně došlo ke vzniku hutního skla v nám dnes známé podobě.
Výrobky ze sklárny Beránek jsou dodnes velmi populární a aukčně vyhledávané.