Stanislav Libenský (1921 - 2002) a sklárna Beránek, později sklárna Ústředí uměleckých řemesel Škrdlovice

Stanislav Libenský (1921 - 2002).
Stanislav Libenský se narodil v 1.polovině 20.století, přesněji v roce 1921 v Sezemicích u Mnichova Hradiště (Sezemice je obec, která se nachází v okrese Mladá Boleslav, ve Středočeském kraji a rozkládá se severně od města Mnichovo Hradiště.Sezemice se skládají ze dvou částí a to vlastních Sezemic a části osady Jirsko, jejíž druhá část patří k obci Svijanský Újezd) do rodiny kováře.
Mladý Stanislav však nepokračoval ve šlépějích svého otce.
Jeho výtvarné nadání ho zavedlo úplně jiným směrem a to směrem ke sklu.
Jako mladý student prošel Libenský sklářskými školami v Novém Boru a v Železném Brodě.
Své studium si v roce 1939 rozšířil na Vysoké škole umělěckoprůmyslové v Praze.
Zde působil v ateliéru užité malby.
Osud tomu chtěl, že se později vrátil na tyto školy coby pedagog.
V Novém Boru vyučoval obory v technice vitráží a malby na skle.
V Novém Boru setrval od roku 1945 - 1954.
V Železném Brodě to dotáhl až na post ředitele.
V Železném Brodě setrval od roku 1954 - 1963 a nakonec přišla ke slovu i Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.
Zde vedl ateliér skla v letech 1963 - 1967.
Stanislav Libenský nepůsobil jen na půdě našeho území, ale na zahraniční půdě a to zejména v USA.
V USA příležitostně působil na univerzitách a to například v Berkeley (Berkeley je město v USA, které se nachází v Kalifornii v Sanfranciském zálivu), v Bostonu (Boston je hlavním městem amerického státu Massachusetts) a v neposlední řadě působíl Libenský třeba i na univerzitě v Detroitu (Detroit je největším městěm amerického státu Michigan).
Během svého života se Stanislav Libenský stal uznávaným pedagogem a designérem v oblasti skla a tak tedy není divu, že získal několik ocenění a to například ocenění za celoživotní dílo v Seattlu a v New Yorku, zahraniční doktoráty z univerzit v Londýně (Royal College od Art) a v neposlední řadě nesmíme zapomenout na titul Doctor honoris, který Libenský obdržel v roce 2001 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Tento titul Stanislav Libenský získal jako první a dosud jediný pedagog v historii této instituce.
Stanislav Libenský byl velmi činný muž a tak se není čemu divit, že ve svém životě i vystupoval na několika světových kongresech, přednášel na sklářských konferencích a i hostoval v zahraničních porotách.
Libenský je také například spojován s tradicí mezinárodních sklářských sympozií z roku 1982.
Ve svém životě a i v tvorbě děl mu byla oporou jeho manželka Jaroslava Brychtová (*1924).
Nejlepším důkazem jejich dokonalé spolupráce byla světová výstava EXPO 58 v Bruselu.
Zde pár získal cenu Grand Prix za objekt s barevnými zoomorfními kameny.
Dále se manželský pár zúčastnil třeba světové výstavy v Monteralu v roce 1967 nebo v Osace v roce 1970.
Po čase nastala i pro manželský pár spolupráce s architekty.
Z oblasti architektury stojí za zmínku okna ve středověké kapli v chrámu sv. Víta v Praze.
K této realizaci došlo v letech 1964 - 1968.
Ze samostatné práce Stanislava Libenského s architekty stojí za zmínku určitě obložení ze zvukotěsných skleněných tvárnic v budově Nové scény Národního divadla v Praze.
Na závěr stojí za to říct, že Stanislav Libenský se stal legendou již za svého života a to se podařilo málokomu v životě.
Stanislav Libenský zemřel v roce 2002 v požehnaném věku 81let.
 
Něco málo o sklárně Beránek, později sklárně Škrdlovice:
 

Sklárna Beránek:
Sklárna Beránek byla založena Emanuelem Beránkem (1899 - 1973). Ten se narodil na Vysočině v Krucemburku. Již od mládí byl Emanuel Beránek uchvácen sklem a sklárnami a do styku se sklem a sklárnou přišel poprvé v roce 1912 v Herálci. Shodou okolností byl tenkrát ve sklárně na návštěvě zástupce skláren z hornolužického Bernsdorfu, zde totiž zástupce skláren hledal nové zájemce, kteří by měli zájem se učit sklářství v jejich závodech. Mladý Beránek se nenechal dlouho přemlouvat a odjel se zástupcem skláren.
V Bernsdorfu byl Emanuel Beránek v učení až do roku 1916, kdy byl povolán na vojnu do 1.světové války. Po válce se navrátil Beránek do Čech, do kraje se starou sklářskou tradicí, do Polevska u Nového Boru. Zde pracoval v polevské Vaterově huti Klára, která ukončila činnost v důsledku světové krize. V této obtížné době zakládá Emanuel Beránek se svými sklářskými spolupracovníky družstevní Rudihuť a stává se jejím ředitelem. Sklárna úspěšně vyráběla křišťál vhodný pro lazurování a v roce1938 už patřila mezi nejúspěšnější v celé oblasti.
Když na podzim roku 1938 nacisté obsadili severočeské pohraničí, tak se Emanuel Beránek navrátil na rodnou Vysočinu. Zde v říjnu 1941 otevírá se svými bratry Jindřichem, Bohuslavem a Josefem přímo u svého domku ve Škrdlovicích malou sklářskou huť. Zde v primitivních podmínkách přímého ohně, nízkých teplot a nedostatku surovin vznikalo nečisté, bublinaté, nepročeřené sklo, které bylo možno zpracovat pouze hutní technikou přímo u pece.
Celou situaci komplikoval válečný nedostatek surovin, sklářský kmen získaný z přetavených střepů láhví a oken doplňovali místo salajky plaveným dřevěným popelem a na zabrušování dna sklenic používali starý kolovrat, na který místo vřetene nasadili karborundový brousek.
A tak se stalo, že z nedostatku dokázal Emanuel Beránek udělat výhodu a začal navrhovat misky a vázy inspirované antickou tvorbou, tím vznikla takzvaná škrdlovická antika.
Neprůhledné, jakoby saténové sklo, mírně nazelenalé nebo namodralé či narůžovělé zdobil nálepy, rozstřiháváním okrajů do podoby květů, nitkováním nebo posypem.
Škrdlovické sklo se ještě za okupace začalo vyvážet do Dánska a Řecka a po osvobození se sklárna s úspěchem zúčastnila výstav v Curychu, Stockholmu a Rotterodamu.
V říjnu 1945 sklárna nebyla pro svoji malou výrobní kapacitu jako jediná v Československu znárodněná. Avšak v roce 1948 byla sklárna znárodněna a protože o ni žádný větší podnik neměl zájem, hrozilo jí zaniknutí.
Zachránil ji až zásah kulturních pracovníků. V roce 1952 se sklárny ujalo Ústředí lidové a umělecké výroby ( ÚLUV ) jako speciální, na rukodělné zpracování skla zaměřené pracoviště.
Sklárna navázala na zkoušky prováděné samotným Beránkem ještě za okupace, a to na výrobu volně tvarovaného skla, které bylo vytvářeno zažhava bez formy a tak vlastně došlo ke vzniku hutního skla v nám dnes známé podobě.
Výrobky ze sklárny Beránek jsou dodnes velmi populární a aukčně vyhledávané.